Autor stránek

Autor stránek

Zde může být text o autorovi

potkani, papoušci, morčata...

Kikí a Safira

Kikí a Safira

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (125 | 82%)
Není přirozeností kanárů aby uzavírali důvěrný vztah s člověkem tak jako třeba papoušci. Divocí kanáři nežijí celý život v jednom páru, pro každou hnízdní sezónu si vybírají nové partnery. Pokud je kanárek mladý může si na člověka zvyknout, ale je k tomu zapotřebí mnoho času a trpělivosti.
Pokud je kanárek dokrmený člověkem mění se poněkud jeho chování a za partnera si může vybrat člověka, takový sameček svému lidskému partnerovi zpívá „svatební písně", pokouší se ho krmit a dokonce se s ním i pářit.

Všechny práce v kleci a kolem ní provádíme denně přibližně ve stejnou dobu. Ptáci se našemu rytmu brzy přizpůsobí.

K ptákovi se nikdy nepřibližujeme potichu. Ptáci nehlučným bytostem příliš nevěří. Voláme a hvízdáme na něj když jsme na doslech a v jeho bezprostřední blízkosti s ním denně rozmlouváme.

Je vhodné několik hodin denně nechat v místnosti hrát rádio, aby si kanárek zvykl na lidské hlasy.

Musíme se vyvarovat  prudkých pohybů a hluku v blízkosti ptáčka.

Zejména v prvních týdnech se před svým kanárkem neobjevujeme v nezvyklém oblečení například ve velkém klobouku a slunečních brýlích. Ptáčka by to zneklidňovalo.

 Až si kanárek v novém domově zvykne, můžeme mu zkusit nbízet potravu z ruky, nejdříve skrz mříže později uvnitř klece. Ptáček bude nejdříve jen pozorovat a až později se opatrně pokusí z nabízené potravy uzobnout. Pokud se kanárek během nabízení potravy z ruky začne plašit, okamžitě přestaneme a pokus opakujeme další den ve stejnou dobu. Během celé akce na ptáčka mluvíme klidným hlasem.

Když si už kanár na ruku s pamlsky zvykne, časem si na ni i sedne. Při troše štěstí se nechá na ruce vynést z klece a zase dát zpátky. Na ruce se ovšem nezdrží dlouho, ani ve volné přírodě nesedí kanáři dlouho na jednom místě.

Kanárka pokud možno nechytáme do ruky, tak se dá jeho důvěra snadno ztratit.

Ptáky ani jiná zvířata nikdy neochočujeme tím způsobem, že je vyhladovíme a potom jim nabídneme jídlo na ruce. Mnohá zvířata by raději volila smrt hladem, než by na ruku přišla. Takovéto počínání je vlastně týráním zvířat.

Před lety jsem měla kanárka Pepíčka, který v útlém věku zažil velice stresující zážitek. Pepíčka mi tenkrát koupila maminka od staré paní která o něj po několika dnech ztratila zájem protože jakožto mládě ještě nezpíval a chtěla ho vrátit své sestře do Teplic (z Prahy). Mamince bylo mladého ptáčka líto, že by měl zase tak daleko cestovat a tak ho od ní koupila i se starou klecí. Maminka chtěla ptáčka domů odnést v té kleci jenže než se pro něj vrátila soused staré paní kanárka nacpal do malinké papírové krabičky. Kanárek byl v krabičce tak stlačený, že když jsme ho doma vypustili do klece měl poraněnou nožičku která mu krvácela, rychle mu tlouklo srdce, dýchal otevřeným zobáčkem a krčil se na dně klece. Do ptačí koupelničky jsme mu dali heřmánek a on si v něm nožičku koupal. Od té doby byl velmi plachý, nikdy si na nikoho z nás nesedl a první dva roky se dost bál i ruky v kleci při údržbě. Nakonec se asi tak po půl roce i rozezpíval. S jeho pouštěním z klece bylo dost problémů, ze začátku také občas hřadoval mimo klec a nechtěl se vracet. Když už do klece vlezl aby se najedl a napil a viděl, že ho chci zavřít rychle zase z klece vylétl. Nakonec jsem na dvířka přivázala provázek a pomocí něj klec s Pepíčkem na dálku zavřela. Tohle trvalo tak dva a půl roku, potom už byl Pepíček starší a do klece se naučil vracet sám. Dožil se necelých osmi let.
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Zvířecí přátelé obohacují náš život
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one